Jezdkyně apokalypsy: Yves

Kapitola jedenáctá - Pátrání po drakovi

„Cože jste viděla?" překvapeně jsem zamrkal.

„Draka," zopakovala paní a pohladila svého jorkšíra, kterého držela v náruči. „Byl obrovský skoro jako tenhle barák. Víte, jak jsem se musela bát o svého Bobíka? Co kdyby mi ho snědl?"

Spolkl jsem poznámku o tom, že by o takovou jednohubku nestál a spíš by ho zašlápl. Místo toho jsem si zapsal, jestli bychom neměli později hledat na jejím balkóně lékařskou marihuanu. Možná bych to i udělal, kdyby mi to další svědek nepotvrdil.

„Co myslíš?" zeptal se mě Dominik.

„Že se svět zbláznil," rozhlédl jsem se okolo. „Nebo tu někdo uniká nějaký plyn."

„Možná rovnou rajský."

Plyn by to všechno vysvětloval. Ale zase by nevysvětloval takhle pobořenou ulici. Tohle není od nějakého výbuchu plynu, i když ohořelá místa tu jsou. Ale nerovnoměrně. Tipuju to spíš na nějaké granáty.

„Co ses dozvěděl od té recepční?"

„Že to začalo jako nějak rvačka těsně přede dveřmi. Přišla by je uklidnit, ale viděla nějaké velké nože, tak radši ani nevycházela a rovnou nás zavolala."

„A taky viděla draka?"

„Prý po tom telefonátu, když se podívala ven, tak tam najednou bylo i něco obrovskýho, ale neviděla co. Jenom, že to bylo černý."

Bylo mi jasný, že tady se rozhodně musíme podívat na zápas kamer. Jako na potvoru jsme zrovna v důchodcovské oblasti, kde první instinkt lidí není vytáhnout mobil a točit všechno, co se hýbe a vypadá zajímavě.

„Jo, ale co je zajímavý, že těsně před tou rvačkou tam přiběhla nějaká žena, která se u nich včera ubytovala."

„Která?" podíval jsem se okolo.

„To je právě to, pak jí nikde neviděla. Vypadá to, že mezi svědky jí nemáme, ale můžeme zkusit její pokoj. Půjdeš se mnou?"

Nechali jsme se zavést nahoru, kde jsme napřed klasicky zaklepali. Chvíli jsme čekali, než jsme si nechali odemknout pokoj. A tam nic moc nebylo. Zůstal tam jenom jeden menší vak a v něm bylo jen několik maličkostí, jako sušené maso, přívěsek s řetízkem a nějaká mast. Nic, co by nasvědčovalo vyrábění bomby nebo granátů.

„Máte tu kamery?" zeptal jsem se, když jsme odtamtud odcházeli.

„Jenom v tom vestibulu na recepci. Ale chvíli to trvá než se stáhnout záznamy."

„Pošlete nám je na stanici," řekl si Dominik.

„Taky máš pocit, že nás čeká zábavný odpoledne u kamer?" nezaradoval jsem se cestou k našemu autu. Parkovali jsme za rohem, kousek od místa činu.

„Chci se cestou stavit v Kauflandu. Včera mi stará nezabalila s sebou žádnej oběd," postěžoval si.

„Raduj se, že máš aspoň někdy něco," zpražil jsem ho. „Myslíš, že mě ségra někdy něco zabalí k jídlu?"

„Sorry, tak si najdi ňákou novou kost, ať ti vaří," pokrčil rameny.

„Myslíš z toho výběru, co nám zbyl na stanici?"

„Jo a můžeš si vybírat i za katrem, tam ti občas přibude i něco novýho," ušklíbl se.

Zavrtěl jsem hlavou nad jeho poznámkami a pak jsem se zarazil. Přimhouřil jsem oči. Kus od nás se něco válelo na zemi. Něco lehkého, zachyceného o kus plotu, co by jinak odletělo. Přišel jsem blíž a vytáhl si z kapsy sáček, abych přes něj sáhl na předmět.