Kapitola jedenáctá - Proroctví

13 1 0
                                    

Vize, která Aritheu zasáhla, se zdála být dost závažná na to, aby to dědu dokázala rozptýlit od mého odchodu. Už na tom nijak netrval. Vlastně se zdálo, že jsem mu úplně ukradený. Tak jsem se radši nepřipomínal. Věci jsem si ale raději zabalil.

Fae vyčkávala. Nebalila si. Doufal jsem, že ta jejich hádka se uklidní a že nebude odcházet. Musí tu zůstat. Nevím, co by se mnou dělala. Tohle je místo, které je pro ní vhodné.

Ale prozatím ji zajímala taky jen Arithea. Ona I její děda chtěli vědět, co to znamenalo. Co to bylo za vizi. Arald celou noc a celý další den vyčkával v pokoji Arithey, než se probere. Nezajímal se o nás zbytek. Tak jsme se tvářili, že neexistujeme.

"Probrala se," zvedl náhle někdy uprostřed odpoledne hlavu Draqua. Se svým nadpřirozeným sluchem byl užitečná spojka.

Fae byla hned na nohou, rázem zapomněla na své zápisky a mířila k jejímu pokoji. Ani jsem nestihl něco namítnout, zarazit ji nebo ji říct, že tu mohla nechat aspoň to pero. Zavrtěl jsem hlavou a jen jsem zavřel kalamář. Divím se, že ho nerozlila.

Sám jsem se vydal za ní jenom pomalejším krokem.

"Jsi v pořádku?" slyšel jsem, jak se ptala Arithey, když jsem vcházel dovnitř.

"Naprosto. Jen jsem si musela hodně odpočinout," usmála se klidně. "Takovéhle vize jsou pro nás věštkyně něco jako mocné kouzlo pro vás čaroděje. Jen my to nemůžeme přehnat tak, že by nás to zabilo."

"Nechceš dort? Mám ho už vyčarovaný a je dobrý. Je v kuchyni, můžeš ho ochutnat." Nevypadalo to, že by na ní byla ještě naštvaná.

"Co jsi viděla?" zarazil jejich tlachání Arald. Nezdálo se, že by mu bylo do řeči. "Řekla jsi něco o spojení světů."

Arithea naklonila hlavu směrem k němu. Její pohled zvážněl, ale přesto se pořád usmívala. "Viděla sem to. Světy opět spojené. Kletba Padlých zlomená. Magie a elektřina zase pohromadě. Všechno tak, jak to bylo před dávnými časy. Lidé a magické bytosti žijící pospolu i tam."

"Ale to je..." nenáchazel Arald slov. "Fantastické. Úžasné," rozzářil se nakonec. "Jak se něco takového může stát?"

"Oběť osudu. Oběť světů. Nevinná, neposkvrněná. Nikoho nezabije, s nikým neulehne, ba ani nikoho nepolíbí. S nenaplněným magickým potenciálem, s obrovskou magickou energií. Život darovaný dobrovolně, obřadně ukončený rituálem, společnou rukou a dýkou Miagheri."

"Co to znamená?" obrátila se Fae na dědu.

"Sylvatici mají takový rituál spojení duší. Takhle spojený pár musí někoho zabít. Někoho..." Zavrtěl hlavou. "To nedává smysl. Neposkrvněné jsou věštkyně a věštci, ale ti nemůžou nijak ovlivnit svojí práci s magií. Vize k nim přichází sami. Neexistuje možnost, že by někdo neměl roky vizi, aby mohl mít tolik magické energie. Sukubové a inkubové jsou taky ze hry kvůli tomu neulehnutí, sirény zase neumí pracovat s magickou energií, banshee rozhodně nejsou nevinní..." postupně vyjmenovával bytosti a hledal, která by mohla být ta správná.

"Neřekla jsem, že to je věštec nebo věštkyně," zarazila ho Arithea. "Musí to být někdo, kdo s magií dokáže pracovat. Musí mít tu možnost čarovat, ale zároveň tomu může odolat. Po deset let to musí vydržet. Tyhle podmínky splňují jenom čarodějové nebo čarodějky."

"Jo, ale..." Arald náhle ztuhl. Jeho obličej vystřídal několik barev, než se nakonec celý bledý podíval na Fae. Pak se rázně obrátil zase k Arithee. Jeho radost a úžas z možného spojení světů byla pryč. "To neexistuje! V žádném případě něco takového nedovolím!"

Jezdkyně apokalypsy: FaeKde žijí příběhy. Začni objevovat